V šedých tónech

(pozor text obsahuje i konec děje!)
-r. 1941(Litva- Kaunas)

Lina nic netušila, že se něco děje, alespoň do té doby, než ji, její matku a bratra Jonase odvezla NKVD. Naložili do vozu k ostatním lidem. Nikdo nevěděl, kam je odváží, co s nimi chtějí udělat, nebo proč. Během cesty v autě museli zastavovat u nemocnice, kde žena jménem Ona porodila a hned se musela vrátit do vozu i s novorozencem. nikdo nic nevěděl a všichni měli strach.

Později dorazili do vlakového nástupiště plného lidí, chaosu, křiku a strážníků, kteří mluvili jinou řečí, takže jim Line nerozuměla ani slovo. Strážníci třídili lidi do různých skupin a řadili do vlaků. Lině se podařilo najít vlak, kde byl otec,který ji poradila, ať vše co vidí nakreslí,po někom mu to pošle a on si je najde.

Ve vagónu se 46 lidmi, skoro s žádným čerstvým vzduchem, jako záchod sloužila díra v rohu, ke spánku zem a k jídlu otruby, pokud nebyly dny hladovění. Pokaždé, když vlak zastavil, tak z vagonů vyhazovali mrtvá těla a jen tak je nechali ležet. Cesta vlekem skončil až po 6 týdnech a třech dnech plného drncání, hladovění,...................

Po dlouhé cestě Linu, její matku, bratra a  další v jejich skupině převezli do pracovního táboru Altaj na Sibiři. Jídlo zde lidé dostávali na příděl, vše si museli drsně odpracovat. Jednu nehezkou přímo hroznou příhodu zažila Lina, když kopala s matkou a ještě dvěma ženami jámu, v dešti, do které si museli lehnout, byly zahrabány a jejich důstojník všude kolem střílel. Mezi další příhody by asi patřila ta, když je skoro každý den nutili, aby podepsali listinu, ve které by se upsali k dalším 20 let prací v táboře. Nebo když jeden z důstojníků přistihl muže při práci na poli jak jí řepu, tak mu vytrhl přední zuby. Také když Jonas trpěl kurdějemi a nedostal a nedostal žádné jídlo na příděl, takže jeho matka i sestra z toho mála, co měly, museli část dát Jonasovi. Když někdo neposlech, hned byl potrestán, nějak na těle a nebo rovnou smrtí. Mezitím, co se důstojníci ládovali konzervami a popíjeli alkohol, ostatní lidé v táboře už nebyli lidmi, ale spíše vychrtlými, sotva chodícími zombie. Lina si vše kreslila, nechtěla zapomenout na všechnu tu bolest a příběhy, co se staly........

Uběhlo 264 dní v táboře Altaj a někteří lidé museli odjet, mezi nimi byla i Lina s rodinou. Opět nikdo nevěděl nic, někteří říkali něco o tom, že je všechny zachrání Hitler, jiní zase něco o převážení do Ameriky  a svobodě, ale byly to jen domněnky a žádná záchrana nikoho nečekala, leda smrt na Polárním kruhu, kam je vezli.
Měla brzo přijít polární noc a jak mohou přežít, když jediné z čeho si mohou postavit domek-jurtu, je to co najdou v přírodě, pokud zrovna nepracují, což byla většina dne. Příděl jídla vůbec nebyl podle předpisů a většinu dřeva, co našli použili na stavbu jurty, dřeva na zátop nebylo mnoho k nalezení, takže jim někdy nezbývalo nic jiného, než ho ukrást u důstojníků a riskovat svůj život.

Přišla polární noc a s ní i smrt, opět lidé trpěli hlady, dostávali kurděje, trpěli na omrzliny, nachlazení a další nemoci. Smrt nikoho nešetřila, ani děti, žena a matky. Nemoc potkala i Lininu maminku, která své nemoci podlehla brzy poté, co se dozvěděla o smrti svého manžela. Lidé kopali do zmrzlého ledu,a by jejich blízcí byli pohřbeni a nehozeni na hromadu, kde by se následně stali potravou lišek a jiné zvěře. Lina zůstala jen se svým bráškou, neměla matku, ani otce. Oba se dožili konce polární noci  a věděli, že jedna hrůza je za nima.........
-r. 1995 (Litva- Kaunas)
,,Něco jsem našel.´´ řekl kopáč a hleděl do jámy, zdvihl jakousi dřevěnou truhličku. Ve vnitř našel sklenici plnou papírků a začal číst...............
Milý příteli, dopisy kresby, které držíš v rukou, jsme zahrabali v roce 1954, když jsme se s bratrem vrátili ze Sibiře, kde jsme byli 12 let uvěznění. Byly nás tisíce, skoro všichni zemřeli. a ti kteří přežili, musí mlčet. Přestože jsme nic neprovedli, dívají se na nás jako na zločince. Promluvit o hrůzách, které jsme prožili by i teď znamenalo smrt. a tak vkládáme víru v tebe, kdo jsi tuhle schránku vzpomínek někdy v budoucnu objevil. svěřujeme ti pravdu, protože přesně to je zde uloženo-pravda. Můj manžel Andrius tvrdí, že zlo bude vládnout, dokud se dobří muži nebo ženy neodhodlají jednat, Věřím mu. Pevně doufám, že listy v této schránce ve vás rozdmýchají i ten nejhlouběji zasunutý plamínek lidského soucitu. Doufám, že vás přimějí něco udělat, někomu o tom říct. Jen tak zajistíme, aby se takové zlo už nikdy nevrátilo.                                                                                                                                                                               S úctou Lina Arvydasová                                                                                                                                                                                         9. červen 1954, Kaunas

Knížku jsem přečetla jedním dechem i když jsem doposud nečetla knihu podobného žánru, ráda se k této vrátím.:))
Od autorky mám doma ještě další knihu, na kterou se moc těším!